Autor: T-KAY
Ray musel Billa doslova odtáhnout do
auta. Bill byl doslova v transu, ale jakmile dosedl vedle Jenn, jako
by se probral. Sám Ray naskočil do druhého auta a odjeli z tohohle
proklatého místa.
Cesta zpět jim ale trvala o něco
déle, než plánovali. Bylo to ale předpokládatelné, jelikož vezli
v každém autě šest lidí navíc, než když tam jeli.
Ujeli jen polovinu cesty a den se opět
schyloval ke konci. Museli přidat a najít nějakou budovu, kde by
mohli přenocovat a opevnit se před nakaženými. Jeli ještě
hodinu po setmění, až narazili na opuštěnou budovu knihovny. Ray
s Tayem vystoupili a rozhlíželi se po okolí, jestli se mohou
přemístit. Vše vypadalo v pořádku, takže vystoupila z prvního
auta Jennifer a vydala se spolu s první skupinkou civilistů do
budovy. Spolu s nimi šel i Nick s Tayem. Bill s Rayem šli spolu s
druhou skupinkou, když v tom se odněkud vynořili nakažení. Oba
mladíci hned začali střílet, ale bylo jich na oba opravdu moc.
Oběma docházeli náboje a tak se ve
střílení střídali, jenže ani náboje jim moc dlouho nevydrželi
a Jenn, Nick a Tay byli někde v budově a nevěděli o situaci
venku.
Nikdo si ani nevšiml jednoho páru
čokoládových očí, který celou situaci pozoroval ze stožáru
nefungujícího elektrického vedení.
Rychle seskočil dolů, zamířil a
vystřelil. Jeho střela zasáhla jednoho nakaženého zrovna se
blížícího za zády černovlasého chlapce.
„Co to bylo?“ vyjekl zmateně Ray,
ale nepřestával střílet.
Bill se prudce otočil na teď už
mrtvé tělo nakaženého za jeho zády. V jeho očích byl vidět
strach, ale i úleva. Mohl být totiž mrtvý. Udělal školáckou
chybu, za kterou málem zaplatil.
„Netuším, hlavně nepřestávej
střílet,“ křikl Bill a akorát zamířil do tmy, z které se
vynořila postava muže.
Ten střílel Billovým směrem, ale
jeho nezasáhl. Bill si všiml, že za tím mužem se objevili
nakažení a jelikož on střílel někam za Billa, Bill musel
střílet na opačnou stranu. Ray se taky podíval směrem, odkud
přicházel ten muž ale jen na okamžik. Všem třem bylo jasný, že
musí všechny dostat dovnitř, takže se po centimetrech posouvali
ke vchodu do knihovny, odkud se konečně vynořil zbytek skupiny.
Ti jim dali dostatek času aby mohli
zmizet v budově. Tak se všech šest spolu s civilisty rozeběhli do
zadní části budovy, kde byly masivní dveře, za kterými byli
ostatní civilisté. Rychle proběhly dlouhou chodbou a občas i
vystřelili, až se dostali k mohutným dveřím. Tay se o ně opřel
a otevřel je aby tam mohli všichni vběhnout a spolu s Rayovou
pomocí je zavřel a zabarikádoval.
Bill nemohl spustit oči z toho muže.
„Co jsi zač?“ ozval se Ray pevným
hlasem.
„Jsem jen ten, co mám zachránil
zadky. To by mělo stačit,“ odpověděl neznámý.
„To teda nestačí. A jak jsi tu
přežil, a sám?“ vyptával se hned Ray.
„Mám svoje metody,“ ušklíbl se
muž a dál se s ním nebavil.
„Rayi nech ho, takhle bys do něj
hučel celou noc, a stejně by ti nic neřekl,“ řekl Tay stojící
vedle něj.
„To je fakt, rozdělíme hlídky. Já
s Tayem si vezmeme první hlídku, vystřídá nás Bill s tímhle
chlapem a nakonec si vezme hlídku Jenn s Nickem. Rozuměli jste?“
otočil se po všech a všichni přikývli. Jen ten můž nereagoval.
Teda aspoň si to mysleli. Rozuměl jim moc dobře.
Bill neznámého nenápadně pozoroval.
Tedy aspoň si to myslel, ale ten muž o jeho pohledu věděl. Po
chvíli se k Billovi přidala Jennifer.
„Proč na něj koukáš?“ zeptala
se Billa tiše.
„Já ani nevím. Je tak nějak
tajemný. A hlavně že tu přežil sám a bez úhony,“ odpověděl
jí Bill.
„To je mi taky záhada. Ale odkud se
zjevil? Nikde nikdo nebyl, když jsme šli dovnitř,“ řekla Jenn.
„To taky nevím. Jediný co vím je,
že mi zachránil krk. Kdyby se tam neobjevil, tak bych nejspíš
dopadl jako Scott,“ řekl Bill s úlevou v hlase.
Neznámý se jen ušklíbl. Spíš
upřímně než ironicky.
„Tak jdi za ním!“ žďuchla Jenn
do Billa.
„Blázníš? Navíc s ním mám
hlídku. Možná bych se ho mohl potom zeptat na jméno,“ řekl
Bill a sklopil pohled k zemi.
„Jdi z toho nervozní,“ dobírala
si ho Jenn.
„Co?? Ne, nejsem,“ zakoktal se
Bill.
Jen se jen tiše zasmála a šla si
najít místo na spaní.
Bill seděl opřený o zeď a pozoroval
neznámého. Nechápal sám sebe. Stále truchlil nad ztrátou
Andrease a něco ho ale táhlo k muži s černými dredy, tolik
podobným těm jeho. Pořád na něj upíral své hnědé oči.
Ale psychická únava na něj dopadla a
pomalu mu začala klesat víčka. Po chvíli přemáhání nakonec
víčka klesla a on usnul neklidným spánkem.
Po několika málo hodinách ho Tay
probudil se slovy, že má hlídku. Proto unaveně vstal a přešel
ke dveřím, které měl hlídat. Ten muž stál u okna a pozoroval
dění venku. Byl už zvyklý na všelijaké hrůzy. Nemohl ho ten
hrůzný pohled z okna nijak rozrušit.
Bill tiše přešel ode dveří k oknu
a podíval se ven. To, co tam viděl, ho znechutilo. Otřásl se.
„Co dělá v týhle divočině někdo
jako ty?“ ozval se za Billovými zády hlas toho neznámého.
„Jak někdo jako já?“ zeptal se
Bill tiše, ale neotočil se k neznámému.
„Někdo tak křehký. Někdo, kdo
vypadá tak nevinně,“ odpověděl mu neznámý.
„Nejsem křehký ani nevinný,“
oponoval mu Bill.
Muž se jen usmál. Čekal tuhle
reakci.
„A co tě přivedlo k týhle partě?“
zeptal se znovu.
„Pomsta!“ vyhrkl ze sebe Bill.
„Pomsta? Za koho se mstíš a komu?“
vyzvídal neznámý.
„Jsi zvědavý a ani neznám tvé
jméno,“ otočil se na něj Bill.
Neznámý se tiše zasmál.
„Máš prořízlou pusu, ale jak
chceš. Jsem Tom,“ smál se.
„Tom? Pěkné. Ptal ses koho a komu
se mstím? Mstím se těm zrůdám. Připravili mě o rodinu a
lásku,“ řekl Bill smutně.
„Lásku? Rodinu? To je nepříjemné,“
řekl Tom a pohladil Billa po tváři a tím mu setřel nezbedné
slzy. „Neplakej,“ šeptl.
„Nebrečím. Slzy jsem si zakázal,“
odporoval mu Bill a setřel si ty zrádné slzy.
„Nemůžeš to v sobě dusit,“
oponoval Tom.
„Jinak to v dnešní době nejde. Ale
to mě přivádí k otázce, jak jsi tu dokázal přežít a sám,“
zvedl k němu svůj pohled.
„To je dlouhý příběh,“ vzdychl
Tom.
„Povídej. Máme pár hodin čas.
Pravděpodobně ty zrůdy nezaútočí. Na to nejsou moc chytří,“
hlesl Bill a jedním očkem kouknul z okna.
„Ty zrůdy, jak ty říkáš, byli
taky lidé. Ale to je fuk,“ řekl Tom a šel ke dveřím.
„Není to fuk. Pověz mi to, prosím,“
řekl Bill prosebně.
„Když myslíš. Bylo mi 18 a naše
malé útočiště napadli nakažení. Otec mě od mých třinácti
učil zacházet se zbraněmi, ale v ten den jsme slavili moje
narozeniny. Nikdo to nečekal. Neměli jsme u sebe zbraně, když
zaútočili. Mě a pár dalším se povedlo utéct, ale já viděl,
jak se z mé rodiny stávají ty bytosti. Oni je nakazili. Otec mě
vždy učil, že kdy by se tohle stalo, tak nemám dávat průchod
emocím a zabít je. Mohl jsem je zabít, ale já to nedokázal.
Sám nevím, jak jsem dokázal přežít
doteď, ale je to zázrak,“ odvyprávěl Tom svůj příběh.
Bill jako by si uvědomil svá slova.
Přešel od okna za Tomova záda.
„Omlouvám se,“ šeptl a lehce ho
po těch zádech pohladil. Nemohl si pomoct. Tom ho opravdu
přitahoval.
„Nevěděl jsi to. Co kdybys mi
pověděl tvůj příběh,“ řekl Tom tiše, ale na Billa se
neotočil.
„Není co povídat,“ snažil se
Bill vykroutit.
„Tomu nevěřím. Řekl jsi, že tě
připravili o rodinu a lásku. Chtěl bych znát tvůj příběh,“
namítal Tom.
Žádné komentáře:
Okomentovat